Svět je neuvěřitelně zajímavé místo a všechno, co se v něm děje, má obrovský a hluboký smysl. Jen někdy ten důvod není hned na první pohled vidět 🌀
Nikdy by mě nenapadlo, že moje cesta zpátky ke klavíru povede přes notebook a Zoom. Místo živého učitele mám mobil na pultíku a skupinu spoluhráčů na obrazovce. A víte co? Z těžkopádné dřiny se stala radost, sdílení a lehkost – a já si k hudbě přidala i nečekaný bonus: IT skills.
Dívám se, jak věci plynou a jak se věci (samy) mění – o radostech, strastech a tom, co jsem se naučila.
Ne, není to vzdor, útěk ani póza. Je to cesta, která vedla ke klidu, celistvosti a nové svobodě – té, která není závislá na vztahu, ale stojí na důvěře v sebe. Odmítla jsem čekat na někoho, kdo mě „doplní“. Jsem celá. A pokud má přijít láska, pak jen taková, ve které neztrácím samu sebe
Píšu o sobě, o svých nezdarech, prohrách, výhrách, o radostech, bolestech, o smutku, o vztazích, o soužití s dětmi, pro mne momentálně dospívajícími. Pozoruju svět a jsem v údivu. Takovém, že si to občas musím zapsat, vyjádřit, pochopit… A tak to občas sdílím na svých „digitálně namalovaných“ stránkách s někým, kdo možná zažívá podobné situace, řeší vztahy – a přemýšlí PROČ se to všechno vlastně děje, dává věci do souvislostí, hledá…
A občas si dovolí spočinout v tom, co už pochopil.
Stejně jako já. A možná i ty.