Tvoř a hraj si dokud můžeš. „Pak“ už může být pozdě
& přirozený způsob léčení bolavého Já
Občas si připadám jako taková zvídavá padesátiletá pětiletá. Vzpomínám si, jak jsem se učila držet v ruce pastelky. Pak nůžky. Pak jsem chtěla háčkovat. Pak už jsem šila na šicím stroji – nejdřív na panenky, na gymplu už na sebe. Dnes tvořím v digitálním světě, kterému jsem se tak dlouho bránila! Objevuji možnosti WordPressu, Canvy a dokonce i sociálních sítí (myšlenky typu „co si o mně pomyslí“ zdárně už zpracovávám 😊). Tvořím ne proto, že bych byla technický typ (rozhodně nejsem), ale proto, že ta tvořivá jiskra ve mně prostě nezhasla. Jen někdy trochu zakolísá, když ji přehluší vnitřní kritik nebo program „musení“.
Ruce začnou malinko brnět (většinou se samy něčeho chopí), v hlavě začnou šumět myšlenky a nápady.
A pak už to jede. Ponor. Do sebe. Hlava se vypne. Čas přestane existovat. A já jsem v tom. Ve flow. V přítomnosti. Je to takový pocit: „Teď jsi doma.“
Únik z hlavy jako záchranný systém
Dlouho jsem se styděla svoje výtvory ukazovat (vlastní web, články nebo prodejní web pro kreativní lidi „Fler.cz“). Co když to je příliš infantilní a vůbec ne dokonalé, smysluplné? Tvůrci na Fleru jsou přeci takoví profíci!!
No jo, tak se ztrapním. Co se mi stane potom? Budu se cítit chvíli trapně – a nebude to poprvé. Tak jsem jednoho dne překonala sama sebe a vystavila na Fler svůj ušitý výtvor.
Nestalo se nic. Výtvor se prodal. A já to přežila 😊.
Zjišťuji, že když tvořím z nastavení, kde se nesnažím vypadat jako „osvícený všudybyl“, ale prostě jako normální ženská, co občas zapomene, proč šla do kuchyně – funguje to. Na mě. A možná i na ostatní.
Když tvořím, nemůžu být zároveň v depresi, smutná, zahlcená nebo v úzkosti – tedy ve strachu z budoucnosti. Moje mysl je najednou tady a teď. Je v prstech, co se hýbou a něco vyrábí. Je v barvách, v pohybu, v textu.
Najednou nejsem v hlavě, ale v tom pohybu vznikání. Jako řeka (jež plyne – jak výstižně napsal můj oblíbený Paulo Coelho ).
Nemůžu zrovna vyrábět boudičku pro naše morčáky, šít závěsy nebo tvořit knihu v Canvě a zároveň se topit v minulosti. Prostě to nejde. (A obráceně – nemůžu tvořit, šít, vyrábět, vymýšlet, když se zrovna topím v depresi, ale i s tím se dá něco dělat. To nechme na jindy). Mozek je najednou ve vůni dřeva, v barvě, v šustění látky, v pokusu stvořit obrázek, co vypadá jako kočka, ale připomíná rybu a já si při tom málem překousnu jazyk😊.
Ten okamžik je léčivý. Není to o výsledku. Je to o tom, že na chvíli přestanu řídit svět – a jen tvořím.
Tvoření je terapie, která tě nenutí mluvit
Trauma je více či méně v každém z nás. Přijde do života, když jsi malá a bezbranná. A zůstane sedět v koutě jak zapomenutý plyšák s utrženým uchem. Nezmizí, ale může se proměnit.
A právě tohle tvoření je jeden ze způsobů, jak ho obejmout, přetvořit, usadit do poličky a říct: „Hele, teď chvíli jen barvíme kamínky, jo?“
Tvoření je jedna z nejpřirozenějších forem sebeterapie. Uvolňuje napětí, zklidňuje mysl, vrací kontakt s tělem. Umožní nám prožít, co jinak zůstává sevřené někde v těle a tlačí, protože to nemůže ven.
Všichni mí oblíbení učitelé – Gabor Maté, Jan Benda, Gordon Neufeld – mluví o tom samém: léčení traumatu neprobíhá skrze výkon, ale skrze laskavý návrat k sobě.
Nemusíme nic vysvětlovat ani analyzovat. Stačí nechat tělo mluvit – skrze barvu, slovo, pohyb.
Lidé na konci života nelitují, že málo pracovali
Tohle je vážné, ale potřebuje to být řečeno. Pracovníci v paliativní péči, kteří se starají o umírající, říkají jednohlasně: lidé nelitují, že málo pracovali…,
… litují, že nedělali věci, které by je bavily. Že se báli být sami sebou. Že se neodvážili tvořit, zpívat, tančit, hrát si. A že nebyli víc s těmi, které milovali.
Tak si říkám – co kdybychom tohle věděli už teď? Co když tvoření není „koníček“, ale základní výživa pro duši?
Pamatuješ na hru?
Vzpomínáš, jak jsme si jako děti hráli? Byli jsme ponoření do svých snových světů tolik, že jsme nevnímali, že už se stmívá a má se jít domů… Vymýšleli jsme moře, prales, stavěli bunkry, byli jsme lvi, ptáci, rytíři, víly, hrdinové, padouši – a občas i obojí najednou. Hra byla všechno. Nepotřebovali jsme diváky, žádné lajky, ocenění.
Hra je přirozený způsob dítěte, jak zpracovávat svět. Skrze ni se vyrovnává se stresem, zpracovává neklid, i své emoce, se kterými si zatím jinak poradit neumí.
Dítě, které smí a má čas si často hrát – opravdu hrát – stavět bunkr z větví, péct bábovku z písku, být chvíli rytířem a chvíli vílou – si jednou mnohem snáz poradí se složitějšími situacemi. Zkrátka – zvládne život. Stejně jako kdysi, když byl rytířem a zachraňoval svět.
A stejně to platí i pro nás, dospělé. Tvoření je dospělá forma hry. A pokud si to dovolíš, může se ti stát, že na chvíli zapomeneš, že jsi máma, účetní, terapeutka, marketér nebo IT specialista. Staneš se na chvíli člověkem, co „jen“ maluje hrneček, opravuje kolo, lepí letadélka, zpívá si nahlas v koupelně nebo háčkuje obří šálu, kterou nikdy nikdo nebude nosit, protože vypadá jako mořský ježek.
Ale to stačí.
Tvoř. Cokoli, co tě baví !
Slyším to. Nemáš čas. Jasně. Nikdo ho nemá. Ale víš, co máš? Pozornost. A tu můžeš dát někam, kde ti bude dobře. Stačí pět minut. Papír a tužka. Zahrádka. Pochod Praha-Prčice. Garáž. Kytara. Tvoje ruce. A nápad, co se zrodí ve chvíli, kdy přestaneš poslouchat tu myšlenku: Rozhodně nemám na takové blbosti čas.
Tvoření není luxus. Není pro vyvolené. A nemusí nutně něco hezkého vzniknout. O to vůbec nejde. Je to vnitřní potřeba, která čeká, až ji zase pustíš ke slovu.
Tak si hraj. Dělej, to, co máš rád a co tě dělá šťastným !
Protože je to radost. Protože je to zdravé. Protože to dává životu šťávu a je to ZADARMO! A protože jednou, až budeme na konci své pouti, nechceme litovat, že jsme si tohle nedopřáli.
„Pak“ už může být pozdě…
Představ si, že najednou máš volný den. Sama pro sebe.
Neřeš, že to není možné. Jen si to představ.
Tohle si teď dovol.
Co bys dělala?
Co by tě bavilo a co už dlouho odkládáš i když víš,
že ti to přinese radost?
