Já mám narozeniny.

Opravdu?

Jako malá jsem měla dort, svíčky, dárky. Cítila jsem se důležitá.
Jako větší – a pak už dospělá – jsem přijímala dárky, gratulace a později i oslavy, přípitky, alkohol, ejajá hopsasá, smích, barvy, zvuky, tanec do rána.

A přesto – ta narozeninová „opice“ měla vždycky jakýsi „ocásek“. S hořkou příchutí, jinou než ty ostatní. Jako by v tom křiku a veselí mezi spoustou lidí bylo něco neviditelného, co mě tiše pozorovalo.

 

Až jsem svou životní pouť dočetla do kapitoly, kde jsem byla osamělá. Ne sama – ale opravdu osamělá, opuštěná, v těžké životní situaci a bez pomoci.

…Je ráno. Mám jednu malou (tehdy asi 5letou) dcerku a ta mi dává k narozeninám namalovaný obrázek. Vidím tu scénu jako dnes. Klekám si k ní a najednou někdo strhne oponu. Slzy se řinou, vidím se v úplné nahotě, doslova na kolenou.
Beru obrázek, tisknu si ho na prsa – jako to nejdůležitější v životě. Rozpláču se, objímám svou malou holčičku ponořenou v jejím dětském světě a slyším se, jak dokola říkám jen: „děkuju, děkuju…“

Narozeniny mohou být různé. Oslňující, milované, s pocitem „teď jsem královnou světa“, nebo i tiché, smutné, osamělé, s jedinou slzou kutálející se po tváři. A taky všechno mezi tím.

Tehdy, když jsem poprvé pocítila syrovou osamělost v den svých narozenin, se ve mně probudila silná, zoufalá touha

utéct k má­mě.

K mámě. Ano! Aha! Tam teď mám jít. S ní teď potřebuju být.
Proboha, přece s kým jiným?

Dnes už vím, že ten den je nejen můj, ale stejně – ne-li víc – i její.
Kdy jindy mám být víc s ní než právě v den, kdy jsem se narodila?
Narodila jsem se skrze její tělo, její bolest, její odvahu, její lásku.

 

 

Nikdo na světě není schopen milovat mě víc než máma.
Je to geneticky a přírodou zakódováno. A platí to i tehdy, když některá z nás v roli mámy selže nebo jí neumí naplnit. I když je máma z jakýchkoli důvodů odsouzena nebo odvržena. I přesto zůstane díra, která se nikdy úplně nezacelí – stejně jako vám nedoroste ruka, o kterou přijdete.
Jednou jsme jedno tělo – a symbolicky jím zůstáváme celý život.

. . . . . . . . . .

Utíkala jsem za ní.

Na hřbitov.

Lehla jsem si na studený mramor a představovala si, že jsem v její náruči.

„Maminko…!“ . . . . . . . . .

 

Po mnoha dalších narozeninách ve mně všechny zážitky a prožitky pomalu dozrávaly.
A pravděpodobně stále dozrávají. Kam až se asi vyvíjí lidská moudrost a poznání? Dál a dál – jedním směrem… do kruhu, do spirály. Ale to je na jinou úvahu.

Padesát mi bylo, šedesát mi bude, ale ten zvláštní „ocásek“ hořkosti a jakéhosi neznáma už necítím. Ať už mám kolem sebe hlučné veselí, nebo jen tichou samotu – už necítím to, co mě dřív pozorovalo.
Byla to má duše. Ta, která léta stála tiše vedle mě a čekala, až ji konečně uvidím, pochopím a začnu s ní mluvit.

 

Dnes mám narozeniny.
Sedím pod dekou na gauči, u piána, oči vpité do plamene svíčky.
Jsem s mámou.
V teple svého domečku, se sklenicí vína, povídám si s ní.
Hladím její vrásky, jaké si pamatuju, a vyprávím jí (a vlastně sobě), co se mi za rok povedlo a co ne. Co jsem se naučila, co bych chtěla dál.
Povídám jí o mých holkách, o práci, obavách, radostech.
Objímám ji. Jsme spolu.

Je to náš den. Narozeniny.
Ona mě tehdy porodila. Já tehdy přišla na svět. Já a máma.

A nakonec je vlastně jedno, jestli je se mnou ve svém těle, nebo už ne.
Moje maminka odešla, když mi bylo dvacet. Ale věřte mi – o tom to není.
Jakmile ta strašná bolest přebolí (a mně to trvalo deset let), zjistíte, že ten člověk, kterým jste byli, nemůže zmizet. Prostě nemůže.
Celé vaše dětství – a máma, která byla branou do tohoto světa – jsou s vámi napořád. Ať už to tak chceme anebo ne.

 

A jestli ještě maminku máte – a máte narozeniny – slavte.
Ciťte se důležití, přijímejte gratulace, pokud vám to dělá radost.

Ale vězte, že ten nejdůležitější člověk vašeho dne je ONA.

Kupte kytičku a dárek dejte vy jí. Obejměte ji. Buďte chvíli spolu, potichu – jako tehdy, když jste se na sebe poprvé dívali: už oddělení, a přesto navždy spojeni.

 

Když se můj život postupně zklidnil a mé Já nabylo jistoty, věci se začaly samy skládat do rovnováhy.
A všimla jsem si, že za každé pochopení člověk dostane nějakou odměnu – takovou, že pak chodí jak Alenka v říši divů a vděčnost nemá hranic.

A tak se mi například letos stalo toto:

Moje druhá, ta mladší holčička má narozeniny pár týdnů přede mnou.
Je teď v pubertě – hlučná, veselá, sarkastická, ironická, hlavně – plná života a už i sama sebe.
Máma (to jako já:) už stojí jen v pozadí, ve střehu – kdyby náhodou bylo potřeba. Ale naštěstí není. 😊

 

O víkendu dort, řízek, smích, dárky a hlavně její „chill“ v jejím pokoji – a nerušit!

To konkrétní brzké ráno, kdy se podle kalendáře kdysi narodila, bylo ještě šero.
Probudila jsem se v teplé posteli. Najednou se tiše otevřely dveře.
Moje puberťačka se vplížila do ložnice a nepozorovaně se vsunula pod mou peřinu.
Byla jsem překvapená – tohle dělávala dřív často, ale vlastně už tak dva tři roky ne.
Připlácla se tiše ke mně zády, celá se mi vešla do náruče – i když její „tělíčko“ je dnes větší než to moje 😊.
Zašeptala jsem: „Za chvíli ti bude sedmnáct…“
Odpověděla: „Až za hodinu.“ Měla pravdu.

V tichu jsme ležely spolu.
Držela jsem svou velkou, ale „za chvíli narozenou“ holčičku, která tehdy – právě teď – přicházela na svět. Moje maličká.
A já ji znovu smím držet v náruči.

Ta vlna štěstí a vděku se nedá popsat slovy.
Ale to ani není potřeba.
Byla to naše chvíle. Možná dar, který mi vynahradil tehdejší listopadový chlad a bolestivý žal, kdy jsem místo mámy objímala jen ledový mramor.
Tady a teď se moje představa proměnila ve skutečný prožitek.
A já teď vím, co mohu poslat za pocit svojí mámě.
Už vím, co cítí. A je jedno, že tu „teď a dávno“ už není 🙏🏼