Auto, které si vybralo MĚ. Moje "Bublina"
Byla jsem tehdy úplně na dně. Sama s miminkem, bez peněz, bez pomoci. Moje stará Fabie dosloužila a já věděla, že auto nutně potřebuju – jenže jsem neměla kam sáhnout. Ojetiny jsem se bála, nové auto nepřipadalo v úvahu. Zoufala jsem si, že zůstanu úplně bez auta, a nevěděla, jak dál.
Ten večer, kdy jsem usnula celá ubrečená starostmi, přišel ke mně do snu můj taťka. Už byl po smrti, ale promluvil tak jasně a zřetelně, že jsem ráno chvíli přemýšlela, kde jsem: „Ivanko, běž a vyber ty peníze, které jsem ti nechal pro tu malou.“ Bylo to tehdy přesně 100.000 Kč – dar od něj pro moje narozené miminko, ještě než umřel.
Druhý den jsem se skoro třásla strachem, když jsem se vydala do AAA. Můj „Modráček“ – původní auto – sotva jel, bála jsem se, že tam ani nedojedeme. Technik s ním však jel jako ďas, já byla v šoku – a pak se stalo něco neuvěřitelného: prodal se přesně za tolik, kolik mi chybělo. Na korunu. Odcházela jsem s nezbytnými 45 tisíci v ruce.
Mezitím jsem sháněla možnost nejlevnějšího, avšak nového auta, protože jsem se bála, že koupím něco, co se po čase ukáže jako dlaší nutná investice a nespolehlivost. A našla jsem. Dacii Sandero, v té nejobyčejnější verzi, tehdy byla asi za 115 tisíc korun.
Jenže tento typ nebyl hned k mání, prohlížela jsem si tedy co tam měli. A tak jsem se poprvé „jen posadila“ do mojí Bubliny. Nové Sandero, avšak ta nejvyšší verze, elektrická okna (!) – pro mě tehdy naprosto nemyslitelný rozmar a jiné vymyšlenosti, pro mě naprosto absurdní. Bránila jsem se: „Ne!!!, to si nemůžu dovolit, potřebuju něco obyčejného.“
Ale jako by mě to auto už mělo vybrané. Jako by přijelo ke mně, a ne já k němu. A já věděla, že „něco“ nebo „někdo“ mi pomáhá a vede mě. Táta.
Znamení a maličkosti, které nejsou náhodoa
Od té doby se s Bublinou začaly dít věci, které nebyly jen obyčejné shody okolností:
* Když mechanik jednou při výměně špatně nasadil filtr a vytekl všechen olej – nestalo se to někde na dálnici, ale zrovna u IKEA. A hned vedle? Značkový servis Dacia.
* Když nedávno praskla hydraulika, nestalo se to v půli cesty. Dovezla nás v klidu až před barák, nechala nás vyložit kufry z dovolené – a až pak zastavila.
* A těch podobných momentů bylo víc, až příliš moc, než aby to byly náhody.
Začala jsem vnímat, že Bublina není jen auto. Že je to dar, ochránce, prodloužená ruka mého táty, který mi ji poslal. A skutečně – 11 let nás věrně vozila a nikdy nás nenechala ve štychu.
Je čas jít dál...
Teď cítím, že se loučím. Ne s vděčností, ne se smutkem, ale s klidem. Vím, že etapa, kterou Bublina držela, je uzavřená. Moje malá holčička, kvůli které mi ji tehdy táta „přivedl“, vyrostla v dospívající parťačku. Potřebuje už jiné auto – spolehlivé, větší, které ji doveze na hory se snowboardem a lyžemi a možná nějakým dalším kámošem. A přesto – i teď cítím, že to není náhoda. Že mě táta vede dál. Že mě jemně posílá vstříc dalšímu "přibližovadlu", na které si zvyknu stejně jako kdysi na Bublinku. Posílá mě k další kapitole. Všechno, co se teď děje, zapadá přesně do sebe a já nějak vím, kudy mám jít. Už se nebojím, že bych byla sama nebo bez pomoci. Už nejsem osamělá ani bez peněz a navíc s daleko většími zkušenostmi co, kde a jak zařídit.
Protože vím, že není konec našich cest. Jen pokračování. Bublina mi to ukázala.
A já jí strašně moc děkuju 🤍
