Advent je tu. A možná i šance rozsvítit něco uvnitř nás ⛪🙏🏼

Včera jsem byla na náměstí na tradičním rozsvícení stromu, na kterém visí obálky s přáními dětí z dětských domovů.
Tahle akce má v mém městě hlubokou tradici a před lety jsem byla jednou z těch, kdo ji organizují. Vím, co obnáší rok příprav, domlouvání účinkujících umělců, zajišťování obří aparatury s led stěnou, pódium, elektrika, dopravní zábory, úklidy, zázemí pro všechny, příprava scénářů… a v den akce přesná koordinace všech zúčastněných.
Nejlépe všechno tak, aby to vypadalo lehce, hladce a samozřejmě.

 

 

Letos jsem byla návštěvník. Koncert v kostele měl zvláštní atmosféru sounáležitosti. Když se na chvíli rozezpívalo celé publikum a zvuk sborového zpěvu se nesl lodí kostela, přeběhl mi mráz po zádech a měla jsem pocit, jako by se na okamžik zastavil čas. Ta chvíle byla pro mne až magická

Venku už čekal dav na rozsvícení a pokračování programu. A pak to přišlo — technika vypla zvuk. Na ledce běžela Popelka, ale bez hlasu.
Šum, posměšky, pak i pískot, kritika. Bylo mi jasné, že lidé, co mají celou akci „v hrbu“, teď právě zažívají peklo.
Zvuk nešel hodnou chvíli a já se vžila do pozice organizátora akce. Naprostá hrůza. Katastrofa. Stres. Snaha dělat naprosté maximum, udělat i nemožné a zachránit situaci,…

 

Pochopím zklamané děti. Pochopím i rozladěné dospělé – čekali zážitek. Ale když jsem vydechla a vrátila se do přítomnosti, přišla mi jiná otázka:

O co tady vlastně jde?
Je tohle katastrofa? Je třeba hned soudit, nadávat a mluvit o ostudě?
Strom se přece nakonec rozsvítil. Letos je krásně huňatý a ozdobený jinak, než loni. Musí to být problém?

Na sítích jsem pak četla výsměch, hejty, ironii.
A napadlo mě, jak rychle dnes dokážeme poslat soud a sprostou nadávku. Jak snadné je hledat chybu – a jak těžké je hledat smysl.

 

---

 

Nechci soudit dnešek. Jsem jeho součástí. Ale přemýšlím, kam se vytratila pointa celé akce – totiž připomenout dětem, které nemají mámu ani tátu, že na ně svět nezapomněl.
Že mají právo na pozornost, dar i splněné přání – stejně jako ostatní.
Měla jsem trochu pocit, že lidé dnes nepřichází rozsvítit na první advent světlo v sobě, ale spíš kontrolovat, jestli všechno jede podle představ.

 

 

A co když… jsme jen zahlceni nadbytkem?
Tam, kde je nadbytek, vzniká hlad. Víc zážitků, zábavy, víc věcí, majetku, ještě lepší dovolenou, … a víc strachu, že o to přijdeme.
Ale hmota se mění. Všechno je pomíjivé – jako listy stromů, jako roční období.
O co se to vlastně bojíme?

 

---

 

Možná právě **lidskost, soucit, vděčnost a vlídnost** je to, co nám dnes chybí nejvíc.
A tohle nikdo nevypne.

Myslím, že to v sobě máme všichni. Jen někdo to ztratil, jiný nehledá a další třeba nemá sílu najít.
Ale když se to jednou znovu rozsvítí… dá se to rozdávat. A čím víc se rozdává, tím víc toho přibývá. Však tohle tajemství je i v pohádkách.