Miluju tenhle kopec na lyžích
Miluju tenhle kopec. Miluju závodit se svou už skoro velkou puberťačkou, ze které se pomalu stává spíš parťačka do hor. Miluju to tady. Tady jsem vždycky byla v bezpečí. Už jako malá.
Tady je moje dětství šťastné a v pořádku.
Pod kopcem už je jaro. Příroda se rychle probouzí, sněženky a bledule pokrývají stráně, začíná rašit devětsil a já už ochutnala i první, zatím maličkou bršlici. Všude zurčí potůčky z tajícího sněhu a ptáci spustili takový jarní koncert, že je skoro škoda pustit si do sluchátek Chopina.
Lyžuju a strašně si to užívám. Ranní sjezdovka – ještě lehce namrzlá, krásně upravená, skoro prázdná – zalitá sluncem mezi smrky. Je to letos naposled. Zima už opravdu asi odchází.
A mezi tím vším ještě sedím na zahradě u řeky v křesílku, opaluju se, vyrazily jsme na delší výlet, zastavily se na dobrou kávu.
Fotím jaro kolem sebe i svou snowboarďačku, která letos piluje skoky na prkně a bez přestávky projezdí celou ranní permici – i když už je v poledne místo sněhu mokrá kaše.
A hned po návratu pokračuje se školou do Alp. Moc jí to přeju. A jsem obrovsky vděčná za každou chvíli, kdy jsme spolu dobrovolně.
Večer si ty hezké dny znovu projíždím ve fotkách a videích. Dělám si malé digitální album vzpomínek na svém Facebooku. Možná trochu proto, abych tyhle dny prodloužila.
Všechno vypadá báječně.
Na obrázcích určitě.
Jenže uvnitř nás se zároveň často odvíjejí další příběhy. Nitky vzpomínek, rolí a prožitých příběhů. Věci, které si žijí svým vlastním životem bez ohledu na to, kde právě jsme a kolik krásy je kolem.
Na fotkách ani videích není vidět to, co se odehrává uvnitř.
Dnes je velmi snadné vytvářet iluzi dokonalosti a naplnění. A já si při tom uvědomuju, jak malý zlomek skutečnosti si vlastně zobrazuju i sama pro sebe. Kolik věcí se do těch obrázků nevejde.
A přitom tam jsou.
Uvnitř.
Letos byl pro mě únor velmi náročný. Udály se věci, které mě zasáhly a prověřily mou psychickou i fyzickou odolnost.
Teď je březen. Měla bych cítit úlevu. Odpočívat, lyžovat, chodit po horách, bezstarostně dělat blbiny s dcerou, poslouchat řeku, dívat se z gauče do ohně…
A vlastně se to všechno děje.
Jenže uvnitř něco není v pořádku.
Výšlap do prudkého kopce mě málem udusil bolestí na hrudi. Navečer přichází obrovská únava, i když jsem celý den v klidu na slunci. A v noci mě budí myšlenky.
Viróza je přece pryč. Věci, které se doma řešily, jsou vyřešené. Situace, která se mnou začátkem února otřásla, už prošla hlavou i tělem.
Myšlenky se vracejí. Nezlobím se na ně. Jen je nechávám připlout a zase odejít.
Ale přesto tam uvnitř něco je.
Něco, co chce mou pozornost.
Jak tak chodím ještě po lyžování sama na svůj malý okruh k vodopádům, potkala jsem to.
To ono.
To bolavé, které se ozývá v průduškách, v únavě, v nespavosti. Občas i v tiché melancholii.
Pomáhám lidem. Provázím je v jejich příbězích, v jejich hledání.
Kromě toho, že mi to jde a že pomoc druhým je často jednodušší než pomoc sobě, poskytuje tahle činnost přirozenou strategii – stát se užitečným – pro člověka, který vyrůstal v prostředí, kde nebyl úplně přijímán.
Ušla jsem dlouhou cestu. Naučila jsem se žít tady a teď. Nestydět se za emoce. Nepřetvařovat se. Nic nepotlačovat. Díky tomu a díky každodenní duševní hygieně se moje fyzické tělo postupně vrací do rovnováhy. Jenže v životě asi nikdy není konec a nemáme hotovo.
Před měsícem se stalo něco, co se mě vlastně netýkalo. Příběh jiných lidí.
A přesto mě zasáhl tak moc silně a hluboko…, až somaticky.
Teprve teď mi dochází proč.
Trauma.
Prožité. Potlačené. Zapomenuté. Zacelené – ano. Ale nikdy neošetřené.
Jizva už dávno nebolí. Je to jako starý film, který si pamatuju, ale už si ho nepustím, už by mě nebavil, už by se mnou tenhle příběh nerezonoval.
Deprese, úzkosti, alkohol i myšlenky na sebevraždu jsou dávná minulost.
Jenže – něco se dotklo té staré jizvy tak hluboce,
že se na okamžik znovu otevřely dveře.
Nakoukla jsem tam – a lekla se. Rychle jsem je zase zavřela a chtěla zapomenout na to, co jsem nechtěně zahlédla.
Jenže ony ty dveře zůstaly pootevřené.
Pochopila jsem, že nastal čas je otevřít a podívat se dovnitř, ať už tam je cokoli
To nepříjemné uvnitř vlastně není bubák ani nepřítel. Je to jen něco starého, co chce být konečně uviděno, ošetřeno, zaléčeno. Ale – kdo by chtěl otvírat to, co kdysi bolelo tak, že někde hluboko zůstala z té bolesti příšerný strach, doslova fóbie.
Pocítila jsem nejprve obrovské nutkání pomoct jinému člověku nést tu obrovskou bolest jiného příběhu.
A pak mi došlo něco důležitého.
Ta silná potřeba pomoci nebylo nic jiného než nutkání pomoct jedné dvacetileté holce, která kdysi zažila obrovský šok a ztrátu a zůstala na to sama.
Ta holka jsem já.
Před pětatřiceti lety.
Stojím u řeky a dívám se, jak plyne.
A najednou vím, že nazrál čas podívat se na tu starou jizvu, o které jsem si myslela, že už ani vlastně neexistuje.
Podívat se na ní jinak, dobrovolně, z vlastního rozhodnutí.
Tentokrát s pomocí.
Objednala jsem se k výborné terapeutce. A ve chvíli, kdy jsem to udělala, jako by ze mě spadl obrovský balvan.
Ten samý balvan, který jsem ještě včera nesla na plicích při výšlapu do kopce.
Někdy si člověk myslí, že má virózu. A přitom je to jen něco na duši, co chce být najednou vidět a slyšet, protože to někdo nebo něco probudí.
Člověk sám dokáže zvládnout i nemožné. Avšak chirurg si také sám sobě neodoperuje slepák.
Jsou chvíle, kdy je naprosto v pořádku nechat se ošetřit.
Asi je to moje sdílení vlastně celé jen o tomhle:
Občas se zastavit. Pobýt chvíli v tichu se sebou. A zeptat se sám sebe.
🌀 Co mi tím chceš říct?
🌀 Co se právě teď ve mně děje?
🌀 Co teď opravdu potřebuju?
