Miluju tenhle kopec na lyžích

 

Miluju tenhle kopec. Miluju závodit se svou už skoro velkou puberťačkou, ze které se pomalu stává spíš parťačka do hor. Miluju to tady. Tady jsem vždycky byla v bezpečí. Už jako malá.
Tady je moje dětství šťastné a v pořádku.

Pod kopcem už je jaro. Příroda se rychle probouzí, sněženky a bledule pokrývají stráně, začíná rašit devětsil a já už ochutnala i první, zatím maličkou bršlici. Všude zurčí potůčky z tajícího sněhu a ptáci spustili takový jarní koncert, že je skoro škoda pustit si do sluchátek Chopina.

 

Lyžuju a  strašně si to užívám. Ranní sjezdovka – ještě lehce namrzlá, krásně upravená, skoro prázdná – zalitá sluncem mezi smrky. Je to letos naposled. Zima už opravdu asi odchází.

A mezi tím vším ještě sedím na zahradě u řeky v křesílku, opaluju se, vyrazily jsme na delší výlet, zastavily se na dobrou kávu.

 

 

Fotím jaro kolem sebe i svou snowboarďačku, která letos piluje skoky na prkně a bez přestávky projezdí celou ranní permici – i když už je v poledne místo sněhu mokrá kaše.

 

A hned po návratu pokračuje se školou do Alp. Moc jí to přeju. A jsem obrovsky vděčná za každou chvíli, kdy jsme spolu dobrovolně.

 

Večer si ty hezké dny znovu projíždím ve fotkách a videích. Dělám si malé digitální album vzpomínek na svém Facebooku. Možná trochu proto, abych tyhle dny prodloužila.

Všechno vypadá báječně.

Na obrázcích určitě.

Jenže uvnitř nás se zároveň často odvíjejí další příběhy. Nitky vzpomínek, rolí a prožitých příběhů. Věci, které si žijí svým vlastním životem bez ohledu na to, kde právě jsme a kolik krásy je kolem.

Na fotkách ani videích není vidět to, co se odehrává uvnitř.

Dnes je velmi snadné vytvářet iluzi dokonalosti a naplnění. A já si při tom uvědomuju, jak malý zlomek skutečnosti si vlastně zobrazuju i sama pro sebe. Kolik věcí se do těch obrázků nevejde.

A přitom tam jsou.
Uvnitř.

 

 

Letos byl pro mě únor velmi náročný. Udály se věci, které mě zasáhly a prověřily mou psychickou i fyzickou odolnost.

Teď je březen. Měla bych cítit úlevu. Odpočívat, lyžovat, chodit po horách, bezstarostně dělat blbiny s dcerou, poslouchat řeku, dívat se z gauče do ohně…
A vlastně se to všechno děje.

Jenže uvnitř něco není v pořádku.

Výšlap do prudkého kopce mě málem udusil bolestí na hrudi. Navečer přichází obrovská únava, i když jsem celý den v klidu na slunci. A v noci mě budí myšlenky.

Viróza je přece pryč. Věci, které se doma řešily, jsou vyřešené. Situace, která se mnou začátkem února otřásla, už prošla hlavou i tělem.

Myšlenky se vracejí. Nezlobím se na ně. Jen je nechávám připlout a zase odejít.
Ale přesto tam uvnitř něco je.
Něco, co chce mou pozornost.

 

 

Jak tak chodím ještě po lyžování sama na svůj malý okruh k vodopádům, potkala jsem to.

To ono.

To bolavé, které se ozývá v průduškách, v únavě, v nespavosti. Občas i v tiché melancholii.

 

Pomáhám lidem. Provázím je v jejich příbězích, v jejich hledání.
Kromě toho, že mi to jde a že pomoc druhým je často jednodušší než pomoc sobě, poskytuje tahle činnost přirozenou strategii – stát se užitečným – pro člověka, který vyrůstal v prostředí, kde nebyl úplně přijímán.

Ušla jsem dlouhou cestu. Naučila jsem se žít tady a teď. Nestydět se za emoce. Nepřetvařovat se. Nic nepotlačovat. Díky tomu a díky každodenní duševní hygieně se moje fyzické tělo postupně vrací do rovnováhy. Jenže v životě asi nikdy není konec a nemáme hotovo.

 

---

 

Před měsícem se stalo něco, co se mě vlastně netýkalo. Příběh jiných lidí.

A přesto mě zasáhl tak moc silně a hluboko…, až somaticky.

Teprve teď mi dochází proč.

---

 

Trauma.

Prožité. Potlačené. Zapomenuté. Zacelené – ano. Ale nikdy neošetřené.

Jizva už dávno nebolí. Je to jako starý film, který si pamatuju, ale už si ho nepustím, už by mě nebavil, už by se mnou tenhle příběh nerezonoval.
Deprese, úzkosti, alkohol i myšlenky na sebevraždu jsou dávná minulost.

 

Jenže – něco se dotklo té staré jizvy tak hluboce,
že se na okamžik znovu otevřely dveře.

Nakoukla jsem tam – a lekla se. Rychle jsem je zase zavřela a chtěla zapomenout na to, co jsem nechtěně zahlédla.

 

Jenže ony ty dveře zůstaly pootevřené.

 

Pochopila jsem, že nastal čas je otevřít a podívat se dovnitř, ať už tam je cokoli

To nepříjemné uvnitř vlastně není bubák ani nepřítel. Je to jen něco starého, co chce být konečně uviděno, ošetřeno, zaléčeno. Ale – kdo by chtěl otvírat to, co kdysi bolelo tak, že někde hluboko zůstala z té bolesti příšerný strach, doslova fóbie.

Pocítila jsem nejprve obrovské nutkání pomoct jinému člověku nést tu obrovskou bolest jiného příběhu.

A pak mi došlo něco důležitého.
Ta silná potřeba pomoci nebylo nic jiného než nutkání pomoct jedné dvacetileté holce, která kdysi zažila obrovský šok a ztrátu a zůstala na to sama.

 

Ta holka jsem já.

Před pětatřiceti lety.

 

 

Stojím u řeky a dívám se, jak plyne.

A najednou vím, že nazrál čas podívat se na tu starou jizvu, o které jsem si myslela, že už ani vlastně neexistuje.
Podívat se na ní jinak, dobrovolně, z vlastního rozhodnutí.

Tentokrát s pomocí.

Objednala jsem se k výborné terapeutce. A ve chvíli, kdy jsem to udělala, jako by ze mě spadl obrovský balvan.
Ten samý balvan, který jsem ještě včera nesla na plicích při výšlapu do kopce.

Někdy si člověk myslí, že má virózu. A přitom je to jen něco na duši, co chce být najednou vidět a slyšet, protože to někdo nebo něco probudí.

Člověk sám dokáže zvládnout i nemožné. Avšak chirurg si také sám sobě neodoperuje slepák.
Jsou chvíle, kdy je naprosto v pořádku nechat se ošetřit.

 

Asi je to moje sdílení vlastně celé jen o tomhle:

 

Občas se zastavit. Pobýt chvíli v tichu se sebou. A zeptat se sám sebe.

🌀 Co mi tím chceš říct?

🌀 Co se právě teď ve mně děje?

🌀 Co teď opravdu potřebuju?

 

Článek Miluju tenhle kopec se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

O vnitřní nejistotě, kterou nechceme přiznat

Vzpomínám si na dobu, kdy mi táhlo na čtyřicet. Měla jsem zajímavou, dobře placenou práci, pohybovala se mezi vlivnými lidmi, byla atraktivní, hýčkaná, obklopená přáteli… a přesto. Můj vnitřní svět byl diametrálně odlišný od toho, který byl vidět na povrchu. Uvnitř bylo něco tíživého, něco bolavého, něco, čeho jsem se zřejmě bála – a bylo jednodušší to schovat, potlačit, nevnímat.

Jak? Prací, večírky, výlety, zábavnou společností kolem. Bylo pro mě důležité dobře vypadat, působit nezávisle a hlavně sebevědomě, nezranitelně.

A tak zpětně přemýšlím o tom všem, pozoruji dnešní -cátnice a vidím, jak nám ten svět neustále nakládá podobné lekce – jen v různých kulisách.

Život kolem čtyřicítky může vypadat jako vrchol úspěchu. Máme zkušenosti, stabilitu, víme, co nám sluší, a umíme se prodat. Na sociálních sítích sdílíme krásné chvíle, v kavárnách a restauracích se usmíváme v dokonalém outfitu, dokazujeme světu, že jsme spokojené. A přesto… kolik z nás se v tichu noci ptá: Jsem opravdu šťastná?

Ten tlak na dokonalost je obrovský. Mít krásné tělo, zajímavou práci, milující rodinu, plný diář zážitků. Pokud něco z toho chybí, přichází pocit selhání. A tak si oblékáme nejen luxusní šaty, ale i masku sebejistoty, abychom si udržely obraz, který jsme pečlivě budovaly. Jenže tahle přetvářka neovlivňuje jen to, jak nás vidí okolí – proniká i do našich vztahů.

Toužíme po blízkosti, ale zároveň se bojíme ukázat, kým skutečně jsme. Skrýváme pochyby i zranitelnost, abychom nepůsobily slabě, a přitom si nevědomky budujeme odstup. Co když nás ten druhý přestane vnímat jako ideální bytost? Co když nás uvidí i s našimi obavami a nejistotou — a nebude to najednou stačit?

A není to jen o partnerech. Někdy se snažíme být i dokonalými dospělými dětmi – potlačujeme vlastní potřeby a podvědomě se snažíme vyhovět rodičům, kteří si nechtějí připustit, že jsme už dávno dospělí a samostatní. Jako by v nás stále žil ten malý člověk, který čeká na uznání a bojí se, že láska zmizí, pokud nebude dost dobrý. A tento strach, že když budeme sami sebou, přijdeme o lásku, se zrcadlí v každém vztahu, který máme.

Ale co kdybychom si dovolily být autentické, křehké, nedokonalé? Přiznat, že někdy nevíme, co dál, že něco neumíme, nebo že se nám něco nepovedlo.

Opravdová síla spočívá v tom, že si dovolíme být samy sebou – i s našimi pochybnostmi. Protože hluboké spojení s druhými nevzniká z dokonalosti, ale z odvahy ukázat, kým skutečně jsme.

Krása a úspěch nejsou v tom, jak nás vidí ostatní, ale v tom, jak se cítíme my samy. Někdy je propast mezi tím, jak se vidíme my, a tím, jak nás vnímají ostatní, obrovská. My si všímáme každé své nedokonalosti, zatímco druzí vidí ženu, která je silná, inspirativní nebo krásná. Zkrátka si někdy neseme přesvědčení o vlastní nedostatečnosti, které pro druhé vůbec neexistuje.

Nebojme se být sami sebou a upřímní ke svým pocitům. Nemusíme se bát, že nás rodiče, partneři nebo děti zavrhnou jen proto, že máme své slabé stránky a nejsme dokonalí. Naopak – vztahy, které stojí na pevných základech, se tím mohou prohloubit. Učíme se tak vzájemné empatii, porozumění a soucitu. Klíčem je udělat ten první krok. A pokud vztah tuto otevřenost neunese, pak možná nikdy pevné základy neměl a jeho rozpad by byl jen otázkou času.

A tak místo neustálého dokazování sobě i světu, že jsme dost dobré partnerky, maminky, dcery, kamarádky…, zkuste na chvíli ztišit vnitřního kritika a podívat se na sebe očima těch, kteří nás mají rádi.

Možná už jsme dávno tím, kým se tolik snažíme stát.

víc článků zde

• Facebook
• Instagram
• Linktree

Článek Krásná, úspěšná… a ztracená? se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Lidskost, kterou žádná technika nikdy nevypne

Advent je tu. A možná i šance rozsvítit něco uvnitř nás ⛪🙏🏼

Včera jsem byla na náměstí na tradičním rozsvícení stromu, na kterém visí obálky s přáními dětí z dětských domovů.
Tahle akce má v mém městě hlubokou tradici a před lety jsem byla jednou z těch, kdo ji organizují. Vím, co obnáší rok příprav, domlouvání účinkujících umělců, zajišťování obří aparatury s led stěnou, pódium, elektrika, dopravní zábory, úklidy, zázemí pro všechny, příprava scénářů… a v den akce přesná koordinace všech zúčastněných.
Nejlépe všechno tak, aby to vypadalo lehce, hladce a samozřejmě.

 

 

Letos jsem byla návštěvník. Koncert v kostele měl zvláštní atmosféru sounáležitosti. Když se na chvíli rozezpívalo celé publikum a zvuk sborového zpěvu se nesl lodí kostela, přeběhl mi mráz po zádech a měla jsem pocit, jako by se na okamžik zastavil čas. Ta chvíle byla pro mne až magická

Venku už čekal dav na rozsvícení a pokračování programu. A pak to přišlo — technika vypla zvuk. Na ledce běžela Popelka, ale bez hlasu.
Šum, posměšky, pak i pískot, kritika. Bylo mi jasné, že lidé, co mají celou akci „v hrbu“, teď právě zažívají peklo.
Zvuk nešel hodnou chvíli a já se vžila do pozice organizátora akce. Naprostá hrůza. Katastrofa. Stres. Snaha dělat naprosté maximum, udělat i nemožné a zachránit situaci,…

 

Pochopím zklamané děti. Pochopím i rozladěné dospělé – čekali zážitek. Ale když jsem vydechla a vrátila se do přítomnosti, přišla mi jiná otázka:

O co tady vlastně jde?
Je tohle katastrofa? Je třeba hned soudit, nadávat a mluvit o ostudě?
Strom se přece nakonec rozsvítil. Letos je krásně huňatý a ozdobený jinak, než loni. Musí to být problém?

Na sítích jsem pak četla výsměch, hejty, ironii.
A napadlo mě, jak rychle dnes dokážeme poslat soud a sprostou nadávku. Jak snadné je hledat chybu – a jak těžké je hledat smysl.

 

---

 

Nechci soudit dnešek. Jsem jeho součástí. Ale přemýšlím, kam se vytratila pointa celé akce – totiž připomenout dětem, které nemají mámu ani tátu, že na ně svět nezapomněl.
Že mají právo na pozornost, dar i splněné přání – stejně jako ostatní.
Měla jsem trochu pocit, že lidé dnes nepřichází rozsvítit na první advent světlo v sobě, ale spíš kontrolovat, jestli všechno jede podle představ.

 

 

Tak si říkám, jestli náhodou nezasáhla nějaká vyšší moc :), která nám jen zkusila nastavit zrcadlo naší rostoucí nespokojenosti, kritiky a rychlého soudu kvůli maličkostem – jako je výpadek zvuku, nepřesná cedulka na vláčku, barvy ozdob nebo kluziště posunuté o pár metrů jinam.

 

A co když… jsme jen zahlceni nadbytkem?
Tam, kde je nadbytek, vzniká hlad. Víc zážitků, zábavy, víc věcí, majetku, ještě lepší dovolenou, … a víc strachu, že o to přijdeme.
Ale hmota se mění. Všechno je pomíjivé – jako listy stromů, jako roční období.
O co se to vlastně bojíme?

 

---

 

Možná právě **lidskost, soucit, vděčnost a vlídnost** je to, co nám dnes chybí nejvíc.
A tohle nikdo nevypne.

Myslím, že to v sobě máme všichni. Jen někdo to ztratil, jiný nehledá a další třeba nemá sílu najít.
Ale když se to jednou znovu rozsvítí… dá se to rozdávat. A čím víc se rozdává, tím víc toho přibývá. Však tohle tajemství je i v pohádkách.

 

 

Přeju nám všem trochu víc klidu, pokory a pohody.

Ne podle toho, jestli svět jede podle našich představ.

Ale podle toho, jestli ho dokážeme vnímat i tehdy, když se plán nepovede.

 

Krásný advent🎄

 

 

Článek Lidskost, kterou žádná technika nikdy nevypne se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Dnes mám narozeniny. Ale dárek dávám já - a posílám ho dál

Já mám narozeniny.

Opravdu?

Jako malá jsem měla dort, svíčky, dárky. Cítila jsem se důležitá.
Jako větší – a pak už dospělá – jsem přijímala dárky, gratulace a později i oslavy, přípitky, alkohol, ejajá hopsasá, smích, barvy, zvuky, tanec do rána.

A přesto – ta narozeninová „opice“ měla vždycky jakýsi „ocásek“. S hořkou příchutí, jinou než ty ostatní. Jako by v tom křiku a veselí mezi spoustou lidí bylo něco neviditelného, co mě tiše pozorovalo.

 

Až jsem svou životní pouť dočetla do kapitoly, kde jsem byla osamělá. Ne sama – ale opravdu osamělá, opuštěná, v těžké životní situaci a bez pomoci.

…Je ráno. Mám jednu malou (tehdy asi 5letou) dcerku a ta mi dává k narozeninám namalovaný obrázek. Vidím tu scénu jako dnes. Klekám si k ní a najednou někdo strhne oponu. Slzy se řinou, vidím se v úplné nahotě, doslova na kolenou.
Beru obrázek, tisknu si ho na prsa – jako to nejdůležitější v životě. Rozpláču se, objímám svou malou holčičku ponořenou v jejím dětském světě a slyším se, jak dokola říkám jen: „děkuju, děkuju…“

Narozeniny mohou být různé. Oslňující, milované, s pocitem „teď jsem královnou světa“, nebo i tiché, smutné, osamělé, s jedinou slzou kutálející se po tváři. A taky všechno mezi tím.

Tehdy, když jsem poprvé pocítila syrovou osamělost v den svých narozenin, se ve mně probudila silná, zoufalá touha

utéct k má­mě.

K mámě. Ano! Aha! Tam teď mám jít. S ní teď potřebuju být.
Proboha, přece s kým jiným?

Dnes už vím, že ten den je nejen můj, ale stejně – ne-li víc – i její.
Kdy jindy mám být víc s ní než právě v den, kdy jsem se narodila?
Narodila jsem se skrze její tělo, její bolest, její odvahu, její lásku.

 

 

Nikdo na světě není schopen milovat mě víc než máma.
Je to geneticky a přírodou zakódováno. A platí to i tehdy, když některá z nás v roli mámy selže nebo jí neumí naplnit. I když je máma z jakýchkoli důvodů odsouzena nebo odvržena. I přesto zůstane díra, která se nikdy úplně nezacelí – stejně jako vám nedoroste ruka, o kterou přijdete.
Jednou jsme jedno tělo – a symbolicky jím zůstáváme celý život.

. . . . . . . . . .

Utíkala jsem za ní.

Na hřbitov.

Lehla jsem si na studený mramor a představovala si, že jsem v její náruči.

„Maminko…!“ . . . . . . . . .

 

Po mnoha dalších narozeninách ve mně všechny zážitky a prožitky pomalu dozrávaly.
A pravděpodobně stále dozrávají. Kam až se asi vyvíjí lidská moudrost a poznání? Dál a dál – jedním směrem… do kruhu, do spirály. Ale to je na jinou úvahu.

Padesát mi bylo, šedesát mi bude, ale ten zvláštní „ocásek“ hořkosti a jakéhosi neznáma už necítím. Ať už mám kolem sebe hlučné veselí, nebo jen tichou samotu – už necítím to, co mě dřív pozorovalo.
Byla to má duše. Ta, která léta stála tiše vedle mě a čekala, až ji konečně uvidím, pochopím a začnu s ní mluvit.

 

Dnes mám narozeniny.
Sedím pod dekou na gauči, u piána, oči vpité do plamene svíčky.
Jsem s mámou.
V teple svého domečku, se sklenicí vína, povídám si s ní.
Hladím její vrásky, jaké si pamatuju, a vyprávím jí (a vlastně sobě), co se mi za rok povedlo a co ne. Co jsem se naučila, co bych chtěla dál.
Povídám jí o mých holkách, o práci, obavách, radostech.
Objímám ji. Jsme spolu.

Je to náš den. Narozeniny.
Ona mě tehdy porodila. Já tehdy přišla na svět. Já a máma.

A nakonec je vlastně jedno, jestli je se mnou ve svém těle, nebo už ne.
Moje maminka odešla, když mi bylo dvacet. Ale věřte mi – o tom to není.
Jakmile ta strašná bolest přebolí (a mně to trvalo deset let), zjistíte, že ten člověk, kterým jste byli, nemůže zmizet. Prostě nemůže.
Celé vaše dětství – a máma, která byla branou do tohoto světa – jsou s vámi napořád. Ať už to tak chceme anebo ne.

 

A jestli ještě maminku máte – a máte narozeniny – slavte.
Ciťte se důležití, přijímejte gratulace, pokud vám to dělá radost.

Ale vězte, že ten nejdůležitější člověk vašeho dne je ONA.

Kupte kytičku a dárek dejte vy jí. Obejměte ji. Buďte chvíli spolu, potichu – jako tehdy, když jste se na sebe poprvé dívali: už oddělení, a přesto navždy spojeni.

 

Když se můj život postupně zklidnil a mé Já nabylo jistoty, věci se začaly samy skládat do rovnováhy.
A všimla jsem si, že za každé pochopení člověk dostane nějakou odměnu – takovou, že pak chodí jak Alenka v říši divů a vděčnost nemá hranic.

A tak se mi například letos stalo toto:

Moje druhá, ta mladší holčička má narozeniny pár týdnů přede mnou.
Je teď v pubertě – hlučná, veselá, sarkastická, ironická, hlavně – plná života a už i sama sebe.
Máma (to jako já:) už stojí jen v pozadí, ve střehu – kdyby náhodou bylo potřeba. Ale naštěstí není. 😊

 

O víkendu dort, řízek, smích, dárky a hlavně její „chill“ v jejím pokoji – a nerušit!

To konkrétní brzké ráno, kdy se podle kalendáře kdysi narodila, bylo ještě šero.
Probudila jsem se v teplé posteli. Najednou se tiše otevřely dveře.
Moje puberťačka se vplížila do ložnice a nepozorovaně se vsunula pod mou peřinu.
Byla jsem překvapená – tohle dělávala dřív často, ale vlastně už tak dva tři roky ne.
Připlácla se tiše ke mně zády, celá se mi vešla do náruče – i když její „tělíčko“ je dnes větší než to moje 😊.
Zašeptala jsem: „Za chvíli ti bude sedmnáct…“
Odpověděla: „Až za hodinu.“ Měla pravdu.

V tichu jsme ležely spolu.
Držela jsem svou velkou, ale „za chvíli narozenou“ holčičku, která tehdy – právě teď – přicházela na svět. Moje maličká.
A já ji znovu smím držet v náruči.

Ta vlna štěstí a vděku se nedá popsat slovy.
Ale to ani není potřeba.
Byla to naše chvíle. Možná dar, který mi vynahradil tehdejší listopadový chlad a bolestivý žal, kdy jsem místo mámy objímala jen ledový mramor.
Tady a teď se moje představa proměnila ve skutečný prožitek.
A já teď vím, co mohu poslat za pocit svojí mámě.
Už vím, co cítí. A je jedno, že tu „teď a dávno“ už není 🙏🏼

Článek Mám narozeniny se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Auto, které si vybralo MĚ. Moje "Bublina"

Byla jsem tehdy úplně na dně. Sama s miminkem, bez peněz, bez pomoci. Moje stará Fabie dosloužila a já věděla, že auto nutně potřebuju – jenže jsem neměla kam sáhnout. Ojetiny jsem se bála, nové auto nepřipadalo v úvahu. Zoufala jsem si, že zůstanu úplně bez auta, a nevěděla, jak dál.

Ten večer, kdy jsem usnula celá ubrečená starostmi, přišel ke mně do snu můj taťka. Už byl po smrti, ale promluvil tak jasně a zřetelně, že jsem ráno chvíli přemýšlela, kde jsem: „Ivanko, běž a vyber ty peníze, které jsem ti nechal pro tu malou.“ Bylo to tehdy přesně 100.000 Kč – dar od něj pro moje narozené miminko, ještě než umřel.

Druhý den jsem se skoro třásla strachem, když jsem se vydala do AAA. Můj „Modráček“ – původní auto – sotva jel, bála jsem se, že tam ani nedojedeme. Technik s ním však jel jako ďas, já byla v šoku – a pak se stalo něco neuvěřitelného: prodal se přesně za tolik, kolik mi chybělo. Na korunu. Odcházela jsem s nezbytnými 45 tisíci v ruce.

…jako by mě to auto už mělo vybrané. Jako by přijelo ke mně, a ne já k němu.

„To auto je dar, ochránce, prodloužená ruka mého táty, který mi ho poslal.“

Mezitím jsem sháněla možnost nejlevnějšího, avšak nového auta, protože jsem se bála, že koupím něco, co se po čase ukáže jako dlaší nutná investice a nespolehlivost. A našla jsem. Dacii Sandero, v té nejobyčejnější verzi, tehdy byla asi za 115 tisíc korun. 
Jenže tento typ nebyl hned k mání, prohlížela jsem si tedy co tam měli. A tak jsem se poprvé „jen posadila“ do mojí Bubliny. Nové Sandero, avšak ta nejvyšší verze, elektrická okna (!) – pro mě tehdy naprosto nemyslitelný rozmar a jiné vymyšlenosti, pro mě naprosto absurdní. Bránila jsem se: „Ne!!!, to si nemůžu dovolit, potřebuju něco obyčejného.“

Ale jako by mě to auto už mělo vybrané. Jako by přijelo ke mně, a ne já k němu. A já věděla, že „něco“ nebo „někdo“ mi pomáhá a vede mě. Táta.

Znamení a maličkosti, které nejsou náhodoa

Od té doby se s Bublinou začaly dít věci, které nebyly jen obyčejné shody okolností:

* Když mechanik jednou při výměně špatně nasadil filtr a vytekl všechen olej – nestalo se to někde na dálnici, ale zrovna u IKEA. A hned vedle? Značkový servis Dacia.
* Když nedávno praskla hydraulika, nestalo se to v půli cesty. Dovezla nás v klidu až před barák, nechala nás vyložit kufry z dovolené – a až pak zastavila.
* A těch podobných momentů bylo víc, až příliš moc, než aby to byly náhody.

Začala jsem vnímat, že Bublina není jen auto. Že je to dar, ochránce, prodloužená ruka mého táty, který mi ji poslal. A skutečně – 11 let nás věrně vozila a nikdy nás nenechala ve štychu.

Je čas jít dál...

Teď cítím, že se loučím. Ne s vděčností, ne se smutkem, ale s klidem. Vím, že etapa, kterou Bublina držela, je uzavřená. Moje malá holčička, kvůli které mi ji tehdy táta „přivedl“, vyrostla v dospívající parťačku. Potřebuje už jiné auto – spolehlivé, větší, které ji doveze na hory se snowboardem a lyžemi a možná nějakým dalším kámošem. A přesto – i teď cítím, že to není náhoda. Že mě táta vede dál. Že mě jemně posílá vstříc dalšímu "přibližovadlu", na které si zvyknu stejně jako kdysi na Bublinku. Posílá mě k další kapitole. Všechno, co se teď děje, zapadá přesně do sebe a já nějak vím, kudy mám jít. Už se nebojím, že bych byla sama nebo bez pomoci. Už nejsem osamělá ani bez peněz a navíc s daleko většími zkušenostmi co, kde a jak zařídit.

Protože vím, že není konec našich cest. Jen pokračování. Bublina mi to ukázala.   

A já jí strašně moc děkuju 🤍

Článek Auto, které si vybralo mě se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Jsem svobodná. A to je v pořádku.

Co když štěstí nezačíná ve vztahu, ale v tobě?
Ne, není to příběh o tom, jak jsem „zůstala sama“ a naučila se to nějak přežít. Je to příběh o tom, jak jsem sama začala chtít být. Ne proto, že bych zahořkla, vzdala to, nebo se bála zranění. Ale proto, že mě k tomu dovedla cesta sebepoznání, bolesti i odvahy.

Volím život bez partnera. Nehledám. Netoužím po záchraně. Nepotřebuji být díky někomu druhému kompletní. Už vím, že moje celistvost není věcí dvou. A taky vím, že tohle není pro každého lákavé. Společnost to nechápe.

Ale já už chápu sebe.

 

 

… samota není útěk, ale návrat „domů“

 

Být svobodná a celistvá žena, která si vystačí sama se sebou, je v očích mnohých něco mezi arogancí a tajemstvím. Zvlášť pro muže, kteří byli vychováni k tomu, že ženu je třeba „udělat šťastnou“. Ale já už nechci, aby mě někdo naplňoval. Já už naplněná jsem.

Nechci být vlastněna. Nechci být závislá. Nepotřebuji být zachraňována. Chci být slyšena. Viděna. Vnímaná. Taková, jaká jsem – i když to občas znamená být nepochopená, nebo i zraňovaná svým zrcadlem ve formě mého nejbližšího okolí.

Samota není útěk. Je to návrat domů
Samota pro mě není prázdnota. Je to prostor, kde se rodí pravda, kde se člověk zbavuje masek a objevuje, kým skutečně je. Moje rozhodnutí žít bez vztahu nevzešlo z otevřené rány. Vzešlo z jizvy, která se zahojila. Už nehledám venku, co jsem našla uvnitř.

Ano, byla jsem ta, co prosila o drobky pozornosti a lásky. Ta, co se ztratila, zbožňovala, čekala na „šťastný konec“.
A právě v tom chaosu, v těch ztrátách a pádech, jsem našla cestu zpět k sobě.

 

 

…člověk, který kráčí svou cestou působí na ostatní jako zrcadlo

 

Už se nebojím být celá
Ve světě, který nás učí, že štěstí znamená „být s někým, patřit někomu“, je těžké přijmout, že i sama můžeš být v úplnosti. A nemusíš patřit vůbec nikam, abys patřila sobě. Jsem autorkou svého osudu.

Nehledám záchranu, ale vědomé bytí. Neusiluji o přijetí, protože už jsem se přijala. A pokud někdy přijde láska, pak jedině taková, která nevyžaduje kompromis na úkor mé duše.

 

 

Láska bez manipulace
Pravá láska neomezuje. Nechce tě vlastnit. Nechce tě formovat. A pokud taková není k mání, pak volím lásku k sobě. Ne z pýchy, ale z úcty k vlastní duši.

 

Mnozí se takového vyzařování možná bojí. Jiní to jen nepochopí. Občas působí člověk, který kráčí svou cestou vědomě na ostatní jako zrcadlo – a to může být zraňující. Ne kvůli tomu, co říká, ale kvůli tomu, co v ostatních odráží. Sama občas vnímám, že ne každý to unese s nadhledem – objevují se i rýpnutí, ironie, někdy úšklebek. Dotýká se mě to, ale zároveň tomu rozumím. Vím, že bolest mívá mnoho tváří – a jedna z nich je i posměšek nebo pohrdání. Dřív mě to bolelo. Dnes to chápu. Je to obrana, ne útok. A tak soucítím – i bez potřeby se bránit.

 

 

Ti, kdo kráčí podobnou cestou, ví, co říkám. Zakládám pomyslné ohniště pro vás – ženy, které už ví, že nebudou přijímat méně, než si zaslouží. Které se nebojí bořit konvence a stát ve své pravdě, i kdyby to znamenalo stát samy.

 

Závěrem?
Ne, nejsem a nikdy jsem nebyla „nedostatečná“, „náročná“ nebo „nedostupná“. Jsem jen žena, která prošla svou vlastní temnotou a vynořila se z ní celistvá.
A to je dar.
Strom, který roste do nebe, potřebuje kořeny, které sahají až do pekla.

A já vím, odkud rostu.

 

 

💬 Cítíš se podobně? Máš za sebou cestu, kde sis musela projít temnotou, aby sis vážila světla? Ozvi se mi do komentářů nebo zpráv. A pokud tě článek oslovil, budu ráda, když ho pošleš dál někomu, kdo to právě teď potřebuje slyšet.

 

Článek Jsem svobodná. A to je v pořádku. se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Jak jsem našla v klavírním kurzu také „IT skills“

 

Návrat ke klavíru po letech

Po letech jsem našla cestu zpátky ke klavíru. Tedy přesněji – klavír si našel cestu zpátky ke mně. A přišel v podobě, kterou bych ještě před rokem považovala za naprostý nesmysl.

Online kurz hry na klavír. (odkaz je pro případné zájemce a zvědavce 🙂)  Ještě před rokem bych nad tím mávla rukou:
„Tohle není opravdová výuka! To se takhle nikdy nedělalo. Klavír se přece učí s učitelem, dynamika se musí naposlouchat živě, ruce, prsty – nutná přímá kontrola uchem, okem, nutné nacítění.„
Jenže právě tenhle starý způsob jsem v sobě pořád držela. A byl to spíš zvyk než skutečná potřeba. Zakonzervovanost. Tíha.

Vzpomínka na hodiny, kde šlo o správný prstoklad, přesné stupnice, o detailní analýzu každého tónu – a o pocit zodpovědnosti, který mi spíš bral chuť hrát.

 

Online výuka klavíru – nesmysl nebo šance?

A najednou proti starým zvyklostem stála možnost, která vypadala šíleně: sympatičtí spolužáci rozličného věku i profesí, ovšem na displeji počítače, a s tím související nutnost připojit se na Zoom, nahrávat se na mobil, nahrávky posílat přes Úschovnu a dostávat zpětnou vazbu od učitelek online. S notebookem a mobilem místo osobních setkávání.

Jak absurdní!

A přece – když jsem se odvážila zařadit se mezi studenty, objevila jsem v tom něco úplně nového.

Lehkost. Zábavu. Sdílení.

Ovšem k pomalému internetu a zdlouhavému načítání nahrávek se přidaly i technické trable. Na společných živých hodinách přes Zoom jsem vůbec neslyšela zvuk klavíru. Pouze hlasy, ne nástroj. Postupně jsem se cítila naprosto frustrovaně:

„Říkala jsem, že online výuka je nesmysl. Tečka. Konec!“

Po skončení celého běhu jsem jednoznačně poslechla rozum a rozhodla se, že po prázdninách už pokračovat nebudu.
„Máš možnost mít individuálního učitele, klasického pianistu, bude to o mnoho levnější, bez technických problémů a časových ztrát. Rozumově dokonalé řešení!“
Jenže pak jsem si sebe v té situaci představila: vážnou, zodpovědnou, vedle starého pána, s cílem perfektně zahrát přednes vybraných skladeb. Já. SAMA a jednou týdně vedle pana učitele.

„Ale proč vlastně?“

Ta představa byla taková trochu těžká, dusivá. A najednou mi to bylo jasné:

„Nechci už cvičit dlouhé hodiny pro dokonalost a stresovat se strachem, že mi zaškobrtnou prsty jako při koncertech v mém dávném dětství. Chci se učit a hrát pro radost. Pro sebe. Ale ne sama! S někým sdílet pocity, chyby, radost, vzájemné náslechy.“

 

Technické trable a jeden malý zázrak

Pravda, vedle trápení a frustrace z mé nespolehlivé a nedostatečné techniky jsem se také snažila pátrat a zkoušet nastavovat v aplikaci všechno možné, dost mě štvalo, že ostatním to jde a mě ne a já nemohu přijít na to – proč.

 

Po skončení kurzu se mi však dostalo technické pomoci přímo od lektorky a jejího trpělivého, ochotného muže. Jasně, že se problém vyřešil, …malinký detail schovaný v nastavení mého nového notebooku, se kterým se velká většina lidí nemusí vůbec zaobírat, protože k online setkávání stačí pouze lidský hlas.

Celou dobu to nebyl osud, který mi bránil v kompletním studiu – ale ASUS, můj notebook!!!

V tu chvíli se ve mně „protrhla hráz radosti a úlevy“.

Najednou jsem nebyla divákem, ale součástí orchestru.

To nadšení, že slyším a jsem slyšena, bylo obrovské. A s ním se otevřelo i uvědomění, kterému jsem se nevědomky bránila: že se tady v té skupině vlastně cítím nějak moc „doma“, zkrátka víc, než dobře.

„Chci patřit mezi lidi, kteří se učí jen tak pro radost, plní si své dávné sny… Chci milé, usměvavé, úžasné lektorky, které umí povzbudit a poradit IHNED, sice přes Facebook, ale hned, nejen jednou týdně na „hodině klavíru“

Ten vnitřní, tichý hlásek, co mě celou dobu táhl zpátky, měl zase pravdu!! Vždycky slyším jen ten hřmotný a překotný rozum, co má tisíc pádných důvodů – proč něco nejde!!  To už ale byly prázdniny a já jsem na pokráčko prostě přihlášená nebyla. No tak ale honem!… Zjistila jsem, že jako absolvent předchozího běhu ještě stihnu naskočit…🩶

Co z toho plyne?

Vlastně stále dokola to samé, co si uvědomuju i v jiných oblastech života.

• Že když se držím starých zvyků jen proto, že „se to tak vždycky dělalo“, cítím tíhu.
• Že když chci mít všechno hned „honem“, zasekne se to.
• A že když zpomalím, zrychlím. Když se zastavím, věci se rozběhnou samy.

A ještě něco.

Klavír mě sice neučí hrát (učím se já sama a skrze chtění to jde jaksi samo, bez toho je to jinak docela dryl), ale dává mi něco hodně velkého. Něco,… Je to nástroj, který rozeznívám já, a on zase svým zvukem zpátky rozeznívá mě.

Hudba jako terapie a zdroj radosti

Dává mi úlevu, svobodu vejít hluboko dovnitř do hudby, kde je řád, pořádek, cit, láska, něha. Tam je všechno v naprostém pořádku a je jen tady a teď. Dostávám psychický odpočinek a duševní očistu, dobrý pocit, smysl. Zastavuje moji uspěchanou mysl a je to způsob terapie, kdy zažívám, že všechno může plynout tak, jako běhají prsty po klaviatuře. (No dobře, dává mi i bolest zad, když u něj sedím dlouho. Ale to k tomu patří. 😅)

Takže dneska nejen hraju a jdu dál, ale zároveň se učím i třeba „netlačit na pilu“, když něco hned nejde.



Jo, a jako nečekaný bonus k tomu přibývají moje „IT skills“. 😊
Pro někoho maličkost, ale pro mě, která ještě před rokem tvrdila, že sebe na mobil NIKDY nahrávat nebude a už vůbec ne využívat sociální sítě, je to docela pokrok.

Dovolila jsem si pustit logiku a pravidla, přestala jsem se tvářit, že technika je nepřítel, a najednou vím, že:

Hraju & žiju pro radost. Pro sebe. A zároveň s ostatními.

🎼 PS: Klavírní skupinu na Facebooku sice pořád neovládám tak, jak bych chtěla, občas udělám pěkný zmatek v tom, co kam nasdílet a kde co najít… ale co. Aspoň mám téma na další článek 🎹💻

 

Průvodkyně vaší proměnou k autentičnosti, sebeúctě a vnitřní svobodě.
Můj příběh najdete zde
➡️ZPĚT  NA  MŮJ  BLOG

• 11 září, 2025

Facebook Instagram Link Facebook

Článek Když zpomalím, zrychlím se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Co se děje v matrixu, když jdu do lesa

aneb: Jak wifi, vesmír a les spolu mluví v jednotném Bytí

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy technika z ničeho nic přestane spolupracovat. Všechno vypadá, že běží — a přesto nic neběží. Přihlásím se, ale nic nevidím. Kliknu, ale nic se neotevře. Počítám do deseti, mačkám klávesy, mažu cache, přepínám prohlížeče, ale jen čím dál víc cítím, jak uvnitř přestávám dýchat.

Je to přesně ta chvíle, kdy se v těle ozývá panika, napětí, frustrace… a hluboko pod tím i to dobře známé:
„Musím to rychle vyřešit. Teď. Hned. Honem. Mám toho ještě TOLIK!! na práci.“
A pak těsně před „zblázněním se“ – něco ve mně řekne: A dost!
A jdu. Do lesa.

🍃 V lese nic netlačí

Nikdo tu na nic nekliká. Strom si neříká: „Ještě potřebuju updatovat větve.“ Tráva nerenderuje nový layout. Všechno tu prostě jen je. Dýchá. Proudí. A já s tím.

Netrvalo dlouho — a sevření povolilo.
Nepřišlo žádné velké „aha“. Jen to tiché, hluboké vědomí:
Tady jsem „doma“. Tady je všechno v pořádku.
Ve mně i venku. Bez nutnosti cokoli „dávat do pořádku“.

. . . když jsem v: „MUSÍM – TEĎ – HNED a HONEM !!“

– všechno tím zastavím.

💻 Mezitím v Matrixu…

Vrátím se, otevřu počítač. A ono… všechno funguje!!!

MailerLite (e-mailový nástroj, který potřebuju ke svému blogu) se rozběhl, všechno jako dřív, jakoby se nic nestalo.

Ale něco se přece stalo. Ve mně.

Přestala jsem tlačit. A svět se nadechl. A zase proudil.

Proud a lehkost není v tlaku ani v usilovném chtění.

Kolikrát už jsem to poznala:
když jsem v energii „musím, teď, hned, za každou cenu“ – všechno tím zastavím.
Síť vypadne. Věci se sekají a přestávají fungovat. Myšlenky se zamotají. Tělo ztuhne.
Jako kdyby celá realita říkala: „Zastav se. Takhle tudy neprojdeš.“

Ale když pustím… když dovolím…🌀 Proud života se pohne. A unese mě. Bez mé kontroly. A přesně tam, kam mám jít.

Ego si chce hrát. Je to přirozenost.

Můj „noční kreativní režim“, kdy ego lační po vylepšování webu, ladění fontů a plánování článků… je taky součástí.
Ego není nepřítel.
Je to spoluhráč. Dítě, co chce tvořit.
A já ho nechám — ale už vím, že nejsem ono.

Jsem to, co ho pozoruje.
Jsem ticho za pohybem.
Jsem prostor, ve kterém proudí tvoření, myšlenky, vize i frustrace.

 

Kde a kdy jsem přestala být ve spojení se sebou?

Wifi jako zrcadlo Bytí

Když vypadne spojení… možná se neptám, co je s routerem.
Možná se ptám:

„Kde jsem přestala být ve spojení se sebou?“
„Kde „tlačím na pilu“ místo toho, abych plula?“

Protože možná… wifi, les i vesmír spolu mluví.
A odpovídají mi tak, jak právě potřebuju slyšet.

Ticho je odpověď

Až příště něco „nebude fungovat“ – možná to není problém.
Možná je to pozvání.
Vrátit se domů.
Do těla. Do dechu. Do přítomnosti. Do lesa.

Nechť tě proud života nese dál. Ne v boji, ale v důvěře.

🌀 Ať tvé tvoření nevzniká z tlaku, ale z pulzující živosti, která si tě vybrala jako nástroj.

A jestli jsi dočetla až sem — možná to taky cítíš.

Tak jako život sám píše skrze tebe příběh, který si tvé vědomí jen uvědomuje.
Jsi Bytím, které se tvoří skrze formu tvého jména a hmotu tvého těla

Chceš dostávat moje články rovnou do mailu?
Stačí kliknout na odběr – vpravo vedle článku,
a pokud jsi na mobilu, najdeš ho až dole pod textem.
Budu ráda, když zůstaneme v kontaktu
💛

Článek Co se děje v matrixu, když jdu do lesa se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

Tento text vznikl ve chvíli, kdy mě navštívil dávný a známý – smutek. Není to článek s návodem, jak ho zahnat. Spíš pozvání – být s tím, co cítíme. Možná to znáte taky – chvíle, kdy je potřeba se něčeho držet. Něčeho, co je pravdivé a známé.
Pro mě je to oblíbený strom anebo klávesy piana. Pro vás to může být cokoliv jiného.

Sdílím svůj příběh – jako pozvání…

být sama se sebou

Když se dotýkám kláves, jsem zpátky v dětství. Ne tak úplně harmonickém, láskyplném už vůbec ne, ale někam jsem patřila. Byla tam rodina – táta, někdy střízlivý a v těch chvílích vtipný a mě milující. Máma, ustaraná, stále unavená, avšak – v neděli odpoledne často s natáčkami na hlavě a pročítala časopis Květy. Neděle byly naklizené, navařené, voňavé.

A já – já musela hrát na piano. Denně. Etudy, stupnice, skladby. Nesnášela jsem to. Ale ten moment, kdy jsem mohla zavřít víko klavíru, byl jeden z nejpříjemnějších. Pocit, že „už mám hotovo“.

Dnes bych za ten obyčejný nedělní okamžik dala půl království.

Když doma zrovna nezuřila hádka. Rádio hrálo hezké písničky, taťka kutil v kuchyni večeři a mamka brblala, že bude zase muset čistit sporák😊.
Večer se všichni dívali na detektivku v televizi, anebo táta na hokej.

A bylo to prostě – doma.

V hlavě se mi promítá ten obraz jako film. Někde mezi Formanem a Homolkovými 😊.

Po padesáti letech opět sedávám u piána. Už nemusím, ale můžu. Ne drilovat skladby na závěrečný koncert, ale jen tak. Jen pro sebe. Někdy jen tak sedím a dívám se do černobílých kláves.
Jako by se tudy dalo vrátit domů.

Dnes ve mně totiž sedí smutek. Není podstatné, odkud přišel nebo co a kdo ho vyvolal. Je starý, známý, můj. Takový ten, co se usadí na hrudi a stáhne hrdlo v krku.
Pozoruju ho. A pozoruju i to, že se ho už nebojím. Prostě tu teď je – ve mně, se mnou. Dovoluji mu, aby tu byl. Uvolňuje se. Mění se. A vlastně vnímám, že

když ho takhle přijímám, není to vůbec hrozné.

Tentokrát ho neodháním. Beru ho na procházku. Je tichý, přítomný a vlastně bezbolestný. Jen trošičku tlačí na hrudi a nutí mě k němu se rozběhnout, skočit do klína a vyplakat se.

Teď z mých očí vytrysknou její slzy...

Najednou zřetelně vidím: ten, kdo ve mně vnímá ten smutek, má podobu malé holčičky. Dívám se na sebe dovnitř. Jsem to já. Zase je mi pět let. Jsem ušmudlaná, smutná, osamělá holka, co cítí nejistotu a nemá za kým jít. A protože tam není nikdo, kdo by mohl dovolit dát průtok mému pocitu smutku a osamění, polykám a tlačím smutek někam dovnitř, hluboko dolů, až z mých očí vytrysknou její slzy. Držím „ji“ za ruku a jsem v duchu s ní.
Pak už cítím knedlík v krku a slyším svůj vnitřní hlas, jak šeptem volá: „Maminko! Taťko…“

Vnímám palčivou až bolavou touhu rozběhnout se a obejmout je. Mým vnitřním zrakem najednou zřetelně vidím jejich zesláblá, unavená těla. Jejich životem poznamenané duše. Dívám se na své rodiče – a najednou vnímám, jak jsem silná. Jak teď můžu obejmout a držet já je…

Zřejmě oba potřebovali a postrádali pohlazení, objetí a přijetí ještě víc než já.
Přichází únava, tak jdu domů. Možná půjdu spát. Možná upeču koláč. Možná si sednu k pianu. A mamka tam bude se mnou. Jen v jiné formě.

Každý z nás má někdy dny, kdy se potřebuje něčeho držet. Něčí ruky, svého starého plyšáka, vzpomínky, polštáře nebo teplého hrnku. A možná i toho smutku, který už nepotřebuje být tlačený stranou.
Pokud ho někdy ucítíte – můžete s ním také jít chvíli za ruku.
Třeba tajně, bez lidí, ale s ním.

A někdy – to úplně stačí.

🌿 Cítíš, že ti moje slova dávají smysl?
Chceš být u toho, když vyjde nový článek?

Na monitoru počítače nebo notebooku najdeš hned vpravo formulář
pro ODBĚR MÝCH ČLÁNKŮ, na mobilu pak úplně dole pod články.
Stačí zadat svůj e-mail a každé nové zamyšlení ti přistane přímo do mailové schránky 🪷

• Facebook
• Instagram
• Linktree

Článek Se smutkem za ruku se nejdříve objevil na Terapie myšlení.

& přirozený způsob léčení bolavého Já

Občas si připadám jako taková zvídavá padesátiletá pětiletá. Vzpomínám si, jak jsem se učila držet v ruce pastelky. Pak nůžky. Pak jsem chtěla háčkovat. Pak už jsem šila na šicím stroji – nejdřív na panenky, na gymplu už na sebe. Dnes tvořím v digitálním světě, kterému jsem se tak dlouho bránila! Objevuji možnosti WordPressu, Canvy a dokonce i sociálních sítí (myšlenky typu „co si o mně pomyslí“ zdárně už zpracovávám 😊). Tvořím ne proto, že bych byla technický typ (rozhodně nejsem), ale proto, že ta tvořivá jiskra ve mně prostě nezhasla. Jen někdy trochu zakolísá, když ji přehluší vnitřní kritik nebo program „musení“.

Ruce začnou malinko brnět (většinou se samy něčeho chopí), v hlavě začnou šumět myšlenky a nápady.

A pak už to jede. Ponor. Do sebe. Hlava se vypne. Čas přestane existovat. A já jsem v tom. Ve flow. V přítomnosti. Je to takový pocit: „Teď jsi doma.“

Únik z hlavy jako záchranný systém

Dlouho jsem se styděla svoje výtvory ukazovat (vlastní web, články nebo prodejní web pro kreativní lidi „Fler.cz“). Co když to je příliš infantilní a vůbec ne dokonalé, smysluplné? Tvůrci na Fleru jsou přeci takoví profíci!!

No jo, tak se ztrapním. Co se mi stane potom? Budu se cítit chvíli trapně – a nebude to poprvé. Tak jsem jednoho dne překonala sama sebe a vystavila na Fler svůj ušitý výtvor.

Nestalo se nic. Výtvor se prodal. A já to přežila 😊.

Zjišťuji, že když tvořím z nastavení, kde se nesnažím vypadat jako „osvícený všudybyl“, ale prostě jako normální ženská, co občas zapomene, proč šla do kuchyně – funguje to. Na mě. A možná i na ostatní.

Když tvořím, nemůžu být zároveň v depresi, smutná, zahlcená nebo v úzkosti – tedy ve strachu z budoucnosti. Moje mysl je najednou tady a teď. Je v prstech, co se hýbou a něco vyrábí. Je v barvách, v pohybu, v textu.

Najednou nejsem v hlavě, ale v tom pohybu vznikání. Jako řeka (jež plyne – jak výstižně napsal můj oblíbený Paulo Coelho ).

Nemůžu zrovna vyrábět boudičku pro naše morčáky, šít závěsy nebo tvořit knihu v Canvě a zároveň se topit v minulosti. Prostě to nejde. (A obráceně – nemůžu tvořit, šít, vyrábět, vymýšlet, když se zrovna topím v depresi, ale i s tím se dá něco dělat. To nechme na jindy). Mozek je najednou ve vůni dřeva, v barvě, v šustění látky, v pokusu stvořit obrázek, co vypadá jako kočka, ale připomíná rybu a já si při tom málem překousnu jazyk😊.

Ten okamžik je léčivý. Není to o výsledku. Je to o tom, že na chvíli přestanu řídit svět – a jen tvořím.

Tvoření je terapie, která tě nenutí mluvit

Trauma je více či méně v každém z nás. Přijde do života, když jsi malá a bezbranná. A zůstane sedět v koutě jak zapomenutý plyšák s utrženým uchem. Nezmizí, ale může se proměnit.

A právě tohle tvoření je jeden ze způsobů, jak ho obejmout, přetvořit, usadit do poličky a říct: „Hele, teď chvíli jen barvíme kamínky, jo?“

Tvoření je jedna z nejpřirozenějších forem sebeterapie. Uvolňuje napětí, zklidňuje mysl, vrací kontakt s tělem. Umožní nám prožít, co jinak zůstává sevřené někde v těle a tlačí, protože to nemůže ven.

Všichni mí oblíbení učitelé – Gabor Maté, Jan Benda, Gordon Neufeld – mluví o tom samém: léčení traumatu neprobíhá skrze výkon, ale skrze laskavý návrat k sobě.

Nemusíme nic vysvětlovat ani analyzovat. Stačí nechat tělo mluvit – skrze barvu, slovo, pohyb.

Lidé na konci života nelitují, že málo pracovali

Tohle je vážné, ale potřebuje to být řečeno. Pracovníci v paliativní péči, kteří se starají o umírající, říkají jednohlasně: lidé nelitují, že málo pracovali…,

… litují, že nedělali věci, které by je bavily. Že se báli být sami sebou. Že se neodvážili tvořit, zpívat, tančit, hrát si. A že nebyli víc s těmi, které milovali.

Tak si říkám – co kdybychom tohle věděli už teď? Co když tvoření není „koníček“, ale základní výživa pro duši?

Pamatuješ na hru?

Vzpomínáš, jak jsme si jako děti hráli? Byli jsme ponoření do svých snových světů tolik, že jsme nevnímali, že už se stmívá a má se jít domů… Vymýšleli jsme moře, prales, stavěli bunkry, byli jsme lvi, ptáci, rytíři, víly, hrdinové, padouši – a občas i obojí najednou. Hra byla všechno. Nepotřebovali jsme diváky, žádné lajky, ocenění.

Hra je přirozený způsob dítěte, jak zpracovávat svět. Skrze ni se vyrovnává se stresem, zpracovává neklid, i své emoce, se kterými si zatím jinak poradit neumí.

Dítě, které smí a má čas si často hrát – opravdu hrát – stavět bunkr z větví, péct bábovku z písku, být chvíli rytířem a chvíli vílou – si jednou mnohem snáz poradí se složitějšími situacemi. Zkrátka – zvládne život. Stejně jako kdysi, když byl rytířem a zachraňoval svět.

A stejně to platí i pro nás, dospělé. Tvoření je dospělá forma hry. A pokud si to dovolíš, může se ti stát, že na chvíli zapomeneš, že jsi máma, účetní, terapeutka, marketér nebo IT specialista. Staneš se na chvíli člověkem, co „jen“ maluje hrneček, opravuje kolo, lepí letadélka, zpívá si nahlas v koupelně nebo háčkuje obří šálu, kterou nikdy nikdo nebude nosit, protože vypadá jako mořský ježek.

Ale to stačí.

Tvoř. Cokoli, co tě baví !

Slyším to. Nemáš čas. Jasně. Nikdo ho nemá. Ale víš, co máš? Pozornost. A tu můžeš dát někam, kde ti bude dobře. Stačí pět minut. Papír a tužka. Zahrádka. Pochod Praha-Prčice. Garáž. Kytara. Tvoje ruce. A nápad, co se zrodí ve chvíli, kdy přestaneš poslouchat tu myšlenku: Rozhodně nemám na takové blbosti čas.

Tvoření není luxus. Není pro vyvolené. A nemusí nutně něco hezkého vzniknout. O to vůbec nejde. Je to vnitřní potřeba, která čeká, až ji zase pustíš ke slovu.

Tak si hraj. Dělej, to, co máš rád a co tě dělá šťastným !

Protože je to radost. Protože je to zdravé. Protože to dává životu šťávu a je to ZADARMO! A protože jednou, až budeme na konci své pouti, nechceme litovat, že jsme si tohle nedopřáli.

„Pak“ už může být pozdě…

• Facebook
• Instagram
• Linktree

Článek Tvoř a hraj si dokud můžeš. „Pak“ už může být pozdě se nejdříve objevil na Terapie myšlení.