Nastavování hranic svým dospívajícím potomkům je možná nejbolestivější podoba lásky

Když se miminko narodí a vyrůstá v náručí, nepřitulí se k nám za to, že jsme mu něco koupili.

Časem se ale někdy vztah promění v něco, čeho si přestaneme všímat.

Do vztahu se začne něco „důležitého“ vplétat.

Peníze.

Porovnávání s druhými.

Výčitky.

Pomoc.

Zachraňování.

Ticho.

„Dobré“ úmysly mít za každou cenu spokojeného potomka.

 

Najednou není poznat, kde končí mateřská láska a kde začíná způsob a nepsaná pravidla, jak spolu vlastně fungujeme.

A pak ti jednoho dne všechno zničehonic spadne na zem.

Než se stihneš pro to shýbnout, vítr to odfoukne nepochopitelnou rychlostí někam pryč do neznáma.

Bez upozornění, beze slova, bez vysvětlení.

Stojíš zmatená v té nenadálé prázdnotě, o které často mluvím ve svých článcích nebo u piana, … a nevíš.

 

Co se děje?

Co se vlastně stalo?

Kam šla?

Kde to jsem?

Co teď?

Jak dál?

Proč?

 

 

Dříve či později se s tím stejně naučíš žít. Musíš. Nic jiného totiž nezbývá

„nevím“ je běžná, ač někdy bolestivá a nesnesitelná součást bytí.

Postupně se s tím dá ale normálně žít. No…spíš skoro normálně.

Hodně myslím na lidi, kterým někdo náhle zemřel. Ne proto, že bych svou situaci ke smrti přirovnávala. Jen proto, že jsem to už párkrát zažila a cítím něco podobného z toho šoku. Zůstane po někom prázdné místo a hlava dlouho odmítá přijmout, že už není nic jako dřív.

 

 

Nebudu psát o životní etapě bolesti, smutku, zoufalství a zmaru. To zná víceméně každý aspoň trochu.

Chci psát o tom, že i tady jsem objevila něco, na co bych jako máma, která všechno zvládá, nikdy nepřišla.

Když ti konečně dojde, že všechno nebylo takové, jak jsi celé roky vnímala, máš jen dvě možnosti.
Můžeš se zhroutit. Anebo přijmout, že některým věcem možná nikdy úplně neporozumíš, a přesto se vydat dál.
Už v jiných podmínkách. Ne horších ani lepších.
Jen jiných.
Nových.

 „Musím se postavit na vlastní nohy a naučit se žít sama pro sebe. Musím přestat všechny zachraňovat.“

Jakmile se tohle v tobě usadí a ty to začneš uvádět do praxe, začneš se nadechovat a cítit se svobodně, volně,…

…přijde další nutný „level“ – v něm jsem se ocitla dnes.

 Když přestanu zachraňovat… už mě nebude potřeba?

Tohle bolí ještě mnohem víc.

 

 

Protože jsem ofackovaná zepředu, zezadu i ze strany…už vím, jak hluboká pravda je ve slovech  „Chce to tak být“

Jsou to slova mojí tehdy dvouapůlleté holčičky. Ty slova mám už dlouho v logu na svém webu.

Přišla mě naučit víc, než jsem si kdy dokázala představit.

Je to trochu paradox, ale vedle lásky k ní a momentální bolesti, cítím ještě něco navíc.

Vděk za to, jak moc mi otevírá oči a kam mě vede.

A tu možnost milovat ji nebo kohokoli jiného mi nikdo a nic vzít nemůže.

Neztratila jsem ji tím, že jsem nastavila hranice. Ty jen odhalily něco, co bylo mezi námi už dlouho. Jen jsem to nechtěla vidět, vědět, přiznat si…

Ztratit někoho, protože zjistím, že už ho nemůžu držet způsobem, jakým jsem držela dřív, je vlastně stejné jako lézt do strmého kopce s obrovsky těžkým batohem. Ten ti však spadne, protože je tak těžký, že už není v tvých silách ho unést. Bolí to strašně. Současně se ti ale paradoxně i uleví.

 

 

Stojím v místě, kde se právě učím, že

nepřestávám milovat své dítě, jen přestávám místo něj nést jeho životní cestu.

Je to strašně osamělé místo. Protože tam není žádná odměna. Ba naopak, může tam být dokonce odsouzení, obvinění.

Je tam nejistota a bolest z toho, že ten druhý může moje hranice vnímat jako odmítnutí nebo trest.

Přesto musím zůstat stát a už nebojovat, neovládat ani nezachraňovat.

I přesto, že je mi právě smutno, vnímám, že hranice nejsou opakem lásky, ale její nejbolestivější podobou.

 

Celou dobu jsem měla pocit, že mi někdo ten batoh z ramen vyrval a já se ho zoufale snažím udržet.

Dnes jsem poprvé připustila něco jiného.

Že ho možná pokládám sama.

Když mi někdo něco sebere, jsem oběť.

Když ho položím sama, bolí to stejně, ale vrací se mi svoboda.

 

Došla jsem do chvíle, kdy se z rodiče, který celý život nese batoh za své dítě, stává rodič, který ho sám, i když s pláčem, pokládá na zem.

…..

 

Jestli ve vás tento článek něco rozezněl, budu ráda, když ho pošlete dál. Možná právě teď někomu pomůže nést jeho vlastní batoh o něco lehčeji.