Můžu & nemusím II.
… pokračování předchozího článku
„Měníme se, rosteme, učíme se, aniž bychom kolikrát chtěli
… a vracíme se pro Sebe“
Svou milovanou učitelku klavíru z dětství jsem už tedy fyzicky nenavštívila. O to víc jsem ji držela u sebe, v duchu, jako nikdy předtím. Slzy mi tekly jako hrachy a najednou jsem věděla, že to byla Ona, i bez přímého fyzického kontaktu, kdo mi na dálku znovu otevřel to, co tam čekalo, až dospěju a budu schopná to konečně vnímat.
Děkovala jsem jí tedy v duchu.
Za laskavou přísnost, za blbiny, kterým jsem se u ní doma mohla bezstarostně smát. Za to, že jsem občas u ní o prázdninách mohla i spát – pod obrovskou barevnou duchnou. Děkovala jsem jí za způsoby, jakými mě učila i technicky náročnou skladbu. Díky ní jsem směla hrát i melodii z Arabely nebo hudbu Václava Lídla z Rumcajse, i když bylo tehdy velmi obtížné takové noty sehnat. (ZUŠky měly tehdy jasně dané osnovy nezáživných, předepsaných hudebních děl)
Po tomto ‚nehmotném setkání‘ se svou učitelkou hudby z dětství jsem se ke klavíru vrátila – nebo spíš on se vrátil do mého života. Touha po tomhle prostorově výrazném kusu hudebního nábytku byla tak silná, že mi jednoho dne osud přihrál do cesty nádherné, ač velmi staré pianino. A můj tehdejší partner se rozhodl, že mi ho koupí.
A tak zhruba od mých třiceti let je piano zkrátka opět součástí mého domova
Nejprve proto, aby se na něm učila hrát má první dcerka, které jsem dřív zpívala a hrála na zobcovou flétnu. Později mi sloužilo v těžších obdobích – sedávala jsem k němu i opilá, v emočních propadech a hlubokých depresích. Tehdy bylo mým společníkem, možná i zpovědníkem… A pak už ani to ne. Dlouho jen tak tiše stálo a chytalo prach. Později na něj začala brnkat ještě moje druhá holčička, ale nakonec znovu ztichlo a změnilo se jen v odkládací plochu.
Postupně jsem nastoupila cestu sebe-léčení a nového nastavení mysli… A piano? To bylo tichým svědkem toho všeho.
Najednou bylo tolik nových zájmů ještě vedle zaměstnání – studium psychologie, duchovních nauk, různých kurzů… Času bylo málo, zájmů mnoho. A tak jsem už víko piana ani neodklopila. Možná i proto, že když už jsem k němu přece jen zabloudila, moje prsty si pamatovaly jen úryvky, kousíčky těch nejvíc hraných skladeb. Všechno z hudební paměti se pomalu vytrácelo…
Poslední dva, tři roky jsme spolu doma mlčeli. Úplně.
Já a moje piano.
A přesto jsem cítila, že o sobě víme. Jako by trpělivě čekalo. Na něco. Na co asi? Na chvíli, kdy ho odklopím.
„Vždyť už nic neumím…“
„Už se ani nic učit nebudu…“
„To nemá cenu. Jen zvednu víko a budu smutná, že už nic neumím…“
V předminulém článku jsem psala o tom, jak se vracím. K sobě, k věcem, které jsem dělala ráda jako malá. K tomu, že píšu a že jsem překonala roční nezdary technického rázu. A najednou vím: já můžu.
Můžu?
Ano, můžu.
Jakmile jsem si dovolila přiznat si to slovo, když se ve mně rozhostila jistota, vjel do mě nový impuls.
A v tomto novém nastavení se věci začaly synchronizovat samy. Objevila jsem možnost klavírního kurzu online, včetně výuky hudebních stylů a historie, a hlavně nauky – hudební harmonie, kterou jsem dřív tak nenáviděla a díky dřívějším metodám výuky vůbec nepochopila.
Otvírám znovu poklop piana. Hraju. Tentokrát nenáviděné stupnice. Učím se se zájmem poprvé pochopit kadence. Hladím klávesy, poslouchám zvuk klavíru a koupu se v té nádheře. Pokouším se hrát na klavír starou hudbu, aby zněla jako stará hudba. Bude následovat klasicismus… Těším se a vedle mě sedí moje Helenka. Naprosto zřetelně vím, co mi radí, jak mi opravuje ruku. Je vedle mě už navždy.
Najednou přišlo obrovské dojetí, vděk. Tak silné, že to nejde napsat, málem mě to udusilo. Znovu se mi kutálí slzy po tváři až na klávesy a najednou mi to došlo:
Já si to dlužím.
Sednout si k tomu a začít znovu hrát tam, kde jsem kdysi přestala. To, co bylo a proč jsem chtěla a musela přestat, už není důležité.
Miluju to, jen jsem to nevěděla. Nebylo možné to vědět. Ale bylo to. Najednou je to tak jasné. Pane Bože, jak jsem to mohla nevědět? A tak dlouho?
Přeci jen je tu jeden veliký, obrovský rozdíl. Učím se hrát na klavír, protože chci JÁ. Chci. Hraju pro sebe a pro svou radost. Už nikdy nemusím hrát před publikem a zažívat hrůzu, že když to zkazím, tak už nebudu „máminá hodná holčička“ !!!
Najednou jsem malá, je mi 7, možná už 8. Mám před vystoupením v kulturáku. Hlediště mi připadá obrovské, plné lidí. Uprostřed sedí maminka a tváří se přísně. Bojím se, že pokud to zkazím, způsobím jí bolest, trápení, zklamání. Cítím hrozný strach, že ji zklamu. MUSÍM být nejlepší, protože PAK bude maminka konečně šťastná. Jsem zodpovědná za její štěstí, protože když nebude šťastná, zase se zhroutí. Mám strach o mámu, že zase bude nemocná, že mi umře, že nebude a já zůstanu sama.
Jsem zpátky tady a teď. Už nemám na zádech ten obrovský těžký batoh, pro malou holku nesnesitelný, plný zodpovědnosti za to, jak se budou cítit druzí. Uf, bylo ale hodně náročné ho sundat. A taky to trvalo.
Dnes už vím, že tím, co jsem zvládla ujít a pochopit, je úleva i pro mou maminku. Dělala jen to, co pokládala za to nejlepší. Až se bude vracet sem na tento svět, přijde už jen s „malým batůžkem“ 🙂
A tak se vracím, krok za krokem, zpátky k tomu, co mě vždycky naplňovalo. Když se konečně přestanu bát a dovolím si BÝT, všechno, co jsem hledala, už tady JE…
o 2 roky později … 🙂
Všichni jsme zažili v dětství podobný příběh. Všichni máme zastrčené, zamčené vzpomínky na události, které bolí, ze kterých máme strach a kdy cítíme nejistotu. Na takové vzpomínky nechceme myslet, není nám v tom dobře.
Občas se nám však dějí v životě situace, kdy víme, že musíme přitlačit ty dvířka, kudy nepříjemný pocit jako kdyby chtěl vylézt: to jsem já, pamatuješ? – to přece známe!!
Doopravdy to není nikdo jiný, než naše malé JÁ.
Tak si pro něj už pojďte, zaslouží si to…
